Krása, svatost a smysl: jak tvoří autor nejslavnější košer mezuzy na světě
By Julie Ginzberg
KRÁSA, SVATOST A SMYSL: Jak tvoří autor nejslavnější košer mezuzy na světě
Mezuza. Micva a podle židovské tradice už od dob Mojžíšových znamení židovského domova. Ta v současnosti největší na světě má podle Guinnessovy knihy rekordů pergamen o rozměrech 94 x 76 cm a když jí Avraham Borševský roku 2004 vytvořil, měl v úmyslu ukázat světu krásu hebrejského písma, tanachického textu, ale i upozornit Židy, jak obrovský obsah sdělení se v tomto malém svitku nachází. „A to se také stalo,“ říká jeruzalémský sofer, neboli písař Tóry, tfilin a mezuz a dalších náboženských textů, a kaligraf. Jeho díla dnes už najdeme v soukromých sbírkách i muzeích ve víc jak 50 zemích světa, včetně České republiky. Starobylé umělecké řemeslo jeho mistři rozvíjejí a aktualizují i dnes. A tak už máme například i Esteřin svitek s podobiznou Hamana coby Usámy bin Ládina. Takové, ale i další poklady vznikají v jeruzalémské dílně Avrahama Borševského.
Pokud zavítáte do kaligrafického a písařského studia nedaleko hotelu King David v Jeruzalémě, a vystoupáte až do 7. patra, ocitnete se v pracovně zalité slunečním světlem, které dopadá skrz prostorné okno směrem od Starého města a Olivové hory. „Nedělám pouze jednu věc. Jsem sofer, ale také designer a malíř. Při své práci kromě inkoustu a pergamene z košer zvířat používám i kaligrafický barevný inkoust a různé přírodní barvy, například tempery či čisté 24 karátové zlato. Věci, jež takto vytvářím, jsou dárky. Ale u lidí jsem se zapsal nejvíc jako sofer právě kvůli té veliké mezuze,“ říká umělec, kterého se i po 14 letech novináři i veřejnost na jeho majstrštyk nepřestali vyptávat. Dosud totiž drží prvenství.
Nejasné počátky
Ke své vysněné profesi se Avraham Borševský dostával spletitě. Jako mnoho dalších vyrůstal během 70. a 80. let v prostředí totální židovské asimilace. Aškenázská židovská rodina, s levitským původem z matčiny strany, pocházela ze severoukrajinského města Korosteň a když byly Avrahamovi dva roky, přesídlila do Petrohradu, tehdy Leningradu. „Od dětství jsem rád psal i maloval. To jsem ještě nevěděl, že kreslit písmena může být také zaměstnání. Vyrůstal jsem v Sovětském svazu a chodil do běžné školy. V té době nebyla v celé zemi jediná židovská škola a hebrejština byla zakázaným jazykem,“ vypráví. „Moji prarodiče se ještě učili v židovské škole v jidiš, ale těmi pobožnými, kdo světili šabat, byli už jen jejich rodiče. Ti se ale do života svých dětí a vnoučat nemíchali, to mohlo být navíc nebezpečné, takže já jsem v jednu chvíli nevěděl, kdo vlastně jsem,“ říká a vypočítává: „Narodil jsem se na Ukrajině a rodina má příjmení Borševský – možná je z Polska? Rodiče říkali, že jsem Žid, ale přitom jsem nemluvil židovským jazykem, totiž jidiš. Moje mateřština je ruština a v ruské škole jsme byli spolu s mým mladším bratrem jediné židovské děti.“
Od architektury přes svatost ke kráse K hebrejštině se Avraham Borševský dostal až mnohem později, až na vysoké škole, když studoval architekturu. V té době prvně začal pravidelně chodit do synagogy a roku 1990 udělal s rodinou aliju do Izraele. „Studoval jsem dějiny umění a malbu. Jako student jsem měl rád všechno hezké – umění, literaturu, i židovskou literaturu a Tanach. V té době jsem ještě nevěděl, že budu sofer. Ale po příchodu do Izraele jsem začal chodit do ješivy, kde jsem se do kurzů tohoto řemesla přihlásil. Učení jsem nakonec namísto obvyklého jednoho roku věnoval hned pět,“ popisuje, jak se dostal k osvědčení profesionálního písaře židovských posvátných textů a později i výučnímu listu „magiha“, jenž může práci soferovu kontrolovat. „Psal jsem mezuzy, tfilin i megily a měl jsem rád jak jejich grafickou stránku, písmo, tak i jejich obsah. Co mi však malinko v práci scházelo, byla tvořivost,“ vysvětluje s tím, že soferova práce spočívá vlastně v pořizování kopií. Poctivý písař prý během jednoho pracovního dne pořídí napsat dvě mezuzy, nebo jeden sloupec Tóry. „Je to zaměstnání, které vás donutí plánovat a vše si předem dobře rozmyslet. Je to trochu jako řídit auto, člověk se musí celou dobu soustředit, být v myšlenkách několik kroků napřed a u práce se nezasnít, neusínat, neposlouchat muziku,“ říká. Soferská tradice v životě Za nepozměněnou podobu tanachických veršů tak, jak je známe i dnes, vděčíme celým generacím soferů, kteří dodržovali striktní pravidla. Práce jako taková však podléhá moderní době a tak na rozdíl od písařů před sto lety mají dnešní sofeři k dispozici stůl s podsvícenou pracovní deskou, anebo počítačový program pro finální kontrolu. Ovšem stejně jako některá další povolání, jako je třeba šochet – košer řezník, nebo kontrolor košer potravin – mašgiach, na nichž závisí život židovské komunity, i povolání sofera člověka ovlivňuje v různých situacích během každodenního života. Avraham Borševský se však sám na sebe dívá jako na „běžného Žida“. „Člověk musí být především čestný. Pokud takový není, nezáleží, zda nosí plnovous či nikoliv. Rozdíl u mne je v tom, že se touto prací živím a lidé se spoléhají, že když jim prodávám mezuzu, je košer,“ vysvětluje. Protože nekošer může být na mezuze i něco, co není lidským okem vidět, a pak už to není „avodat hakodeš“, posvátné dílo, ale pouhá kaligrafie.
Největší mezuza
K napsání největší košer mezuzy na světě se Avraham Borševský rozhodl sám. Nebylo to však jen gesto při honbě za rekordem, jak by si někdo mohl myslet. Podle vlastních slov
chtěl především upozornit židovský svět na důležitost a velikost veršů, které se v
drobném svitku nacházejí. Když stojí ve své pracovně před rozvinutým svitkem
kopie největší mezuzy světa a infračerveným ukazovátkem ukazuje na jednotlivé části veršů, podle toho, zda právě hovoří o plnění micvot v galutu, vzkříšení mrtvých či návratu na Sión,
uvědomuji si, že takto jsem o významu veršů skrytých v malinké krabičce na veřejích dveří nikdy nepřemýšlela. Na jednom malém místě se dokonce píše i o zákazu týrání zvířat, žasnu. „Je tu spousta úžasných věcí,“ usmívá se.
Gematrie v dolarech „Největší mezuza na světě byl můj osobní projekt. Nejdražší se stala až ve chvíli, kdy se jí ode mne rozhodli koupit, což bylo až po pěti letech,“ sděluje s tím, že tato mezuza je nyní ve vlastnictví jednoho ruského Žida a proto je i její současný domov v Muzeu kaligrafie v Moskvě. Její cenu si písař vyčíslil na 51 361 dolarů, podle pravidel gematrie. „Jde o součet číselné hodnoty všech písmen v mezuze. Například šin má hodnotu 300, mem 40 a ajin 70. To vše v dolarech,“ vysvětluje. A tak obří mezuza vstoupila do světové knihy rekordů i jako nejdražší.
Rozsudek nad mezuzou Ocenění se jí však dostalo i od izraelských ultraortodoxních rabínů, kteří k jejímu ohodnocení svolali v ústavu pro písaře posvátných textů v Bnej Braku rabínský soud a pak ji v novinách nazvali „mistrovským dílem“. Rabín Šmuel Ha-Levi Wosner (1913 – 2015) roku 2008 rozhodl, že mezuza může být použita na dveře jakékoliv velikosti. Tato mezuza je sedmdesátkrát větší než běžná mezuza a její napsání trvalo pět dní. Zato její naplánování podle halachických pravidel (Jak budou daleko písmena od sebe? A jak vysoké řádky?) zabralo více jak týden. Haman s tváří Bin Ládina Avraham Borševský však upozorňuje, že mu zdaleka nejde o to dělat jen „velké věci“. Důležitost děl je v jejich zajímavosti a v tom, zda k člověku „promlouvají“. Ukazuje mi například trojici rozdělaných svitků knihy Ester, které si mohou synagogy, anebo zámožnější rodiny, pořídit na purimové čtení. „Například jednou mne někdo z New Yorku požádal o ilustrovanou megilu tak, aby Hamanův obličej byl podobný Bin Ládinovi,“ rozvinuje ilustrovaný svitek pergamenu. Jeho díla si již objednali zákazníci z více jak 50 zemí světa.
Borševského dílo v České republice
Mezinárodní organizace Keren Hayesod zase Borševského práce využívá pro svou každoročně udělovanou cenu. Izajášovo proroctví ručně vyvedené na pergamenu tak například získali bývalý americký prezident George W. Bush, někdejší britský premiér David Cameron nebo zakladatel Wikipedie Jimmy Wales. Letos, k 70. výročí Izraele, byla cena udělena Benjaminu Netanjahuovi. Jednoho zákazníka bychom přitom našli i v Česku. Jako první si Jiří Vytlačil z Hradce Králové nechal do pergamenu zhotovit hebrejské verše Žalmu 117 a časem přibyla i další díla. „Pana Borševského jsme našli přes internet a první dílo jsme si s rodinou pořídili kvůli kvalitě sofera. Avraham je světově uznávaný ve svém oboru a vznik
dalších prací jsme iniciovali pro nádheru písmen z jeho rukou,“ říká Jiří Vytlačil. Umělec a jeho český klient se prvně osobně setkali v Bratislavě, při nedávném 25. výročí tamějšího
židovského muzea, které jeden z Borševského košer ilustrovaných purimových svitků zakoupilo. „Jakkoliv s nadsázkou říkáme, že je náš dům malou galerií Avrahama Borševského v České republice, nejsme sběratelé umění. Ta písmena jsou u nás doma a žijí s námi,“ dodává Jiří Vytlačil.
Živá písmena A stejně tak si svým životem žijí hebrejská písmena v kohenských požehnáních, požehnáních pro dům či živnost, svatebních smlouvách, verších z Písně písní, Žalmů, týdenních oddílů Tóry a mnoha dalších osobních dárcích, které Avraham Borševský v Jeruzalémě vyrábí pro kdekoho. Jak sám ostatně uvádí, i „pro lidi, kteří už mají vše“. Pro Chajejnu z Jeruzaléma Julie Ginzberg
Comentarios